Nebudu zastírat, že můj vztah k Lisabonské smlouvě je poněkud rezervovaný, čímž ale netvrdím, že dokument striktně odmítám. Lisabonská smlouva může významně ovlivnit budoucí život v České republice a v Evropě, proto se domnívám, že je nezbytné velmi důkladně posuzovat všechny okolnosti a podmínky její ratifikace, a je-li to potřebné, upravit je ku prospěchu občanů této země.

Za nutnost v současné době považuji změny v jednacích řádech Senátu i Poslanecké sněmovny a také další diskusi o stykovém zákonu. Ten totiž vymezuje to nejzákladnější – vztah mezi vládou, sněmovnou a Senátem a má zahrnovat takzvaný vázaný mandát, který umožní kabinetu předávání rozhodovacích kompetencí na unijní úroveň jen se souhlasem parlamentu. Zároveň je nezbytně důležité přesně zakotvit právo sněmovny a Senátu obrátit se na Evropský soudní dvůr s žalobou na neplatnost některého evropského předpisu či rozhodnutí, jestliže existují důvody domnívat se, že došlo k porušení takzvaného principu subsidiarity.

Princip subsidiarity vyjadřuje zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni správy, zde tedy na úrovni národní. Vyšší úrovně správy, v tomto případě ty evropské, mají rozhodovat jen tam, kde to povaha věci vyžaduje, a v oblastech, kde se na tom členské státy dohodly. Zjednodušeně řečeno, co si můžeš rozhodnout doma, rozhodni si doma. Aby princip subsidiarity fungoval v praxi, je třeba stanovit zcela jasná pravidla jeho dodržování.

Je jednoduché nazvat prosazování výše uvedeného „obstrukcí“, ale jestliže jsme zemí s parlamentní demokracií a chceme-li jí zůstat, nesmíme brát tyto vztahy na lehkou váhu. Zvláště pokud jde o Lisabonskou smlouvu.

Na téma Lisabonské smlouvy jsem před několika dny hovořil s místopředsedkyní ústavně právního výboru belgického senátu a také s belgickou velvyslankyní v České republice. Mohu jen na závěr podotknout, že v mnoha ohledech byla naše stanoviska velmi blízká.