už pravděpodobně nikdo nesmaže.

Ať už to s počty našich vojáků v zahraničí dopadne jakkoliv, jisté je to, že jsme si utrhli pořádnou, nesmazatelnou ostudu nejen u našich spojenců. Česká republika byla za „svůj“ přístup k této záležitosti „propírána“ sdělovacími prostředky doma, v zemích Severoatlantické aliance i jinde.

Je celkem obvyklé dělat z nasazení vojáků v zahraničí politikum, ale nestává se, že by bylo předmětem tak sprostého handlu, jaký nám byl navrhován opozičními politiky. Obzvlášť mě proto mrzí, že si nás v zahraničí poslední dobou všímali právě v tomto kontextu. Mrzí mě to, ale nepřekvapuje. Z onoho handlu totiž doslova prýští cynismus a znevážení životu nebezpečné práce mnoha set mužů a žen. A je mi úplně jedno, že vedení soc. dem. bylo nakonec tak „velkorysé“, že po všeobecném, veřejném rozčarování dovolilo svým zákonodárcům hlasovat dle jejich vůle a svědomí.

Musím zde podotknout, že navýšení stavů našich vojáků v zahraničí jsme v Senátu přijali vcelku automaticky, považovali jsme to za něco samozřejmého. A když se před časem, za vlád sociální demokracie, rozhodovalo o vyslání našich vojáků do zahraniční, nikoho z nás – bez ohledu na momentálně opoziční roli – snad ani nenapadlo nepodpořit takto důležité rozhodnutí.

Ač si to stále odmítáme připustit, činnost vojáků Armády České republiky v zahraničí, v Kosovu a především v Afghánistánu, velmi úzce souvisí s naší bezpečností. Nemusí se nám to líbit, ale v globalizovaném světě je pro nás bezpečná Střední Asie pomalu stejně důležitá jako bezpečná střední Evropa. Když už jindy ne, alespoň při tomto rozhodování bychom měli svorně ctít naše mezinárodní závazky.
Víc než hloupý, „třicetikorunový“ populismus.